Příklad cynismu bývalých estébáků

27.8.2021

Statisíce lidí za bývalého režimu nejenže nemohly studovat zahraniční obchod. Nemohly studovat vůbec nic.

Příklad cynismu bývalých estébáků

V minulém týdnu zavzpomínal na Facebooku pan premiér Andrej Babiš na své mládí. Příspěvek začal větou: „Za bývalého režimu jsem šel samozřejmě studovat zahraniční obchod, abych mohl vypadnout z komunismu, což se mi povedlo.“

Určitě nejsem jediný, komu se po přečtení té věty zvýšil tlak a zatmělo před očima. Vzpomněl jsem si na statisíce lidí, kteří za bývalého režimu nejenže nemohli „samozřejmě“ studovat zahraniční obchod, ale nemohli studovat vůbec nic. Režim je ze školy buď vyhodil, nebo je tam jednoduše ani nepustil. Týkalo se to škol nejenom vysokých, ale i středních.

Stopka od kádrováků

S krátkou přestávkou kolem roku 1968 byl komunistický režim neobyčejně důsledný v kontrole, koho nechá či nenechá vystudovat. Bez takzvaného doporučení nebylo možné dostat se ani na střední, ani na vysokou školu. V něm vedle prospěchu a znalostí (které hodnotila škola) posuzovala místní buňka KSČ (nejčastěji uliční organizace) kádrový profil a původ rodičů.
Stanovisko komunistů bylo rozhodující a nebylo proti němu odvolání. Jak v padesátých letech, tak v letech normalizace měly každý rok tisíce nadaných dětí prostě smůlu. Obor, v němž mohli vyniknout a stát se špičkovými odborníky, jim byl bez milosti uzavřen, protože někdo z rodičů měl „kádrový škraloup“ a pro režim nebyl dostatečně důvěryhodný.

Sám si z Bechyně pamatuji případ, kdy premiant své třídy nedostal doporučení na střední školu, protože jeho rodiče na státní svátky nezdobili okna vlajkami a nechodili do prvomájového průvodu. Při přijímání na vysoké školy pak existovali uchazeči několika kategorií. Mírnější přístup měli komunisté k technickým oborům ČVUT, VŠCHT a k přírodním vědám. (Koneckonců někdo v těch fabrikách, laboratořích a na stavbách dělat musel). Mnohem přísněji se oddanost režimu posuzovala u oborů humanitních. Zcela zvláštní režim pak mělo přijímací řízení na fakulty zahraničního obchodu. U jejích absolventů se předpokládal kontakt se západním světem a mohly tam proto studovat děti jen z opravdu prověřených rodin. Řada z nich také vstupovala do KSČ ještě na škole.

V podnicích zahraničního obchodu, kam většina z nich nastupovala, stáli záhy před jednoduchou volbou: Buď podepíší závazek StB a budou moci vyjet ven, nebo nepodepíší a mohou úředničit pouze doma. Rozdíl v životní úrovni byl tak markantní, že odolal málokdo. Mnoho z nich to navíc chápalo jako správný krok, neboť u nich šlo o rodinnou tradici. A pak mohli vyjet ven.

Tento příběh prožil i současný český premiér. Neutekl tak z komunismu, jak drze píše. Stal se pevnou součástí zločinného režimu. Režimu, který nechal na našich hranicích zavraždit celkem 282 lidí, kteří opravdu chtěli z komunismu utéct. Režimu, který vyhazoval ze škol i z práce lidi jenom za to, že nechtěli ztratit vlastní sebeúctu. O vězněných a justičně zavražděných nemluvě.

Naše životopisy se nepřestaly psát v roce 1989. Nemá proto velký smysl dnes někomu vytýkat jeho předlistopadové členství v KSČ. Ale oběti komunismu, ať už živé či mrtvé, si nezaslouží, aby se jim bývalý komunistický prominent cynicky smál do obličeje. Když už se cítí, bohužel oprávněně, vítězem polistopadového vývoje, měl by si ten pocit nechat pro sebe. Měl by alespoň mlčet, když už se neumí stydět.

V Praze dne 27. 8. 2021

,

Miroslav Kalousek pro Deník.cz